O FILMU:

Myšlenka natočit film podle knihy The Murder of Bob Crane se zrodila v hlavě Todda Roskena v roce 1999. Když se zmínil spisovateli Michaelu Gerbosimu, že hledá člověka, který by dokázal zpracovat tuto knihu do filmového scénáře, jeho záměr začal nabývat reálné podoby.

Rosken a Gerbosi společně zakoupili autorská práva a začali upravovat příběh tak, aby se jeho ústředním motivem stal vzájemný vztah Craneho a Carpentera. „Je to varovný příběh o tom, co s člověkem dokáže udělat sláva. Myslím si, že všechny Bobovy potíže pramenily z jeho schopnosti přitahovat ženy tím, že byl mediální hvězdou,“ říká Gerbosi.

Jak ale Gerbosi brzy zjistil, přilákat zájem producentů nebylo vůbec jednoduché. „Když jsem několika lidem povykládal, o čem má film být, všichni se na mě dívali jako na blázna.“ Gerbosi se ale nenechal odradit a předložil návrh Scottu Alexanderovi a Larrymu Karaszewskimu – producentům, kteří v minulosti stáli za filmy jako Ed Wood, Lid versus Larry Flynt nebo Muž na Měsíci. I přes jejich zálibu v „natáčení biografických filmů o lidech na okraji pop kultury“ je Craneův příběh ze začátku příliš neoslovil.

„Když nám agent zavolal, že Michael a Todd zakoupili práva na zfilmování The Murder of Bob Crane, propukli jsme v bouřlivý smích. Potom jsme se ale s Michaelem několikrát sešli a příběh nás začal rychle pohlcovat,“ vysvětluje Alexander.

Během shánění prostředků pro financování projektu Alexander náhodou narazil na rozhovor s hercem Gregem Kinnearem v Los Angeles Times. Na doprovodné fotografii vypadal přesně jako Bob Crane. „Greg se v interview zmiňoval o tom, že je stále obsazován do méně závažných rolí a že by si přál, aby jej lidé považovali za vážnějšího herce, který je schopen obsadit i náročnější role. V podstatě totéž říká ve scénáři i Bob.“

„I když má tento film temný podtón, je v něm zároveň docela hodně humoru a myslím si, že Greg na tom má velký podíl. Má skvělý, veselý styl vystupování, díky kterému není příběh tak ponurý, jak by člověk očekával,“ vysvětluje Karaszewski.

„Když jsem vyrůstal, sledoval jsem Hogan’s Heroes s téměř zbožným zaujetím,“ říká Kinnear. „Hogan byl skvělý, protože se dokázal bránit Němcům velmi zábavným a hrdinským způsobem. Bob Crane byl ale ve skutečnosti stejný, jako většina ostatních lidí – složitý a plný vnitřních rozporů. A když se jeho vášeň pro fotografování setkala s jeho libidem, měl velké problémy udržet svůj sexuální apetit na uzdě.“

Stejně jako Craneova posedlost zaujal Kinneara také jeho přátelský vztah s Johnem Carpenterem. „John je jedním z lidí, které by člověk raději nikdy v životě nepotkal. Kdyby se s ním Bob neseznámil, možná by nikdy nesklouznul do tak zhoubného životního stylu. Jejich seznámení Boba posílilo, ale zároveň mu také velmi ublížilo.“

Po obsazení hlavní role se producenti zaměřili na výběr režiséra. Nejvhodnějším kandidátem se ukázal být Paul Schrader, jehož filmy se často zabývají průzkumem různě posedlých postav – Travisem Bickle (Taxikář) počínaje a Wadem Whitehousem (Affliction) konče. Jak předpokládali, příběh Schradera zaujal. „Na Bobovi je zajímavé to, že se celý život snažil být k lidem milý a nikdy nechtěl nikoho urazit nebo naštvat. I přesto za sebou zanechává rostoucí řadu negativních důsledků svého jednání, kterou se po celou dobu snaží ignorovat.“

Aby mohl být ve filmu Craneův život zobrazen s maximální věrohodností, konzultoval Schrader scénář s jeho synem Bobem Cranem, Jr., který se na filmu podílel jako technický poradce. „Prošli jsme s Paulem doslova každou stránku. Kontrolovali jsme jména, místa i dialogy. Věděl jsem, co by můj otec řekl a co ne. Mám z filmu dobrý pocit, protože zachycuje jeho dobré i špatné stránky.“

Stejně jako autenticita chování jednotlivých postav byla důležitá také věrohodnost prostředí. Vytvořit reálnou podobu tehdejšího Los Angeles nebyl jednoduchý úkol. Spousta budov již nestojí na svém místě, proto si museli filmaři vypomoci digitálními triky. „Digitální studio se dalo do práce a pomohlo nám znovu vytvořit původní Sunset Strip pomocí počítačové grafiky. Podařilo se nám zkontaktovat ženu, jejíž manžel byl majitelem nočního klubu Classic Cat. Ta nám poskytla fotografii tehdejší podoby klubu, díky které jsme mohli vytvořit jeho věrný počítačový model,“ říká line producer Alicia Allain.

Díky štěstí a Internetu se filmařům podařilo sehnat dostatek staré videotechniky, s pomocí níž ve filmu znázornili Craneovu rozsáhlou sbírku záznamových zařízení. „Na Internetu se nám podařilo najít člověka ze San Jose, který nám nabídnul hromadu skvělých starých kamer. Od nějakého člověka z Tucsonu jsme pak sehnali dokonce i první barevný projektor od Sony.“

Po dokončení všech příprav začalo samotné natáčení. Ke slovu se dostal zkušený kameraman Fred Murphy, jehož úkolem bylo dodat filmu unikátní vizuální pojetí. Pomocí různých druhů filmového materiálu, vyvolávacích technik a způsobů osvětlení se mu podařilo znázornit Craneův vnitřní úpadek. „Paul chtěl, aby film ze začátku vypadal jasně a svěže, proto jsme použili materiál, díky kterému jsme docílili velmi bohatých a sytých barev. Když pak Bob začne chodit do striptýzových klubů, film se stane mnohem temnějším a je v něm více kontrastu. V poslední scéně, ve které je nalezeno jeho tělo, jsme pak použili speciální odbarvovací efekt, díky kterému působí závěr vyhasle a monochromaticky.“

„Má vizuální strategie byla sice jednoduchá, ale účinná,“ říká Schrader. „Je to zkrátka postupný přechod od jistoty ke zmatku, od stabilní kamery k roztřeseným záběrům, od sytých barev k vybledlým. Je to odraz toho, jak se Craneův svět stává méně vyrovnaným, méně předvídatelným.“

Pro scény, které zachycují Craneovy a Carpenterovy společné sexuální eskapády, sehnali Schrader a Murphy velmi starou kameru podobnou té, kterou měl Crane ve skutečnosti. „Výsledný obraz byl opravdu špatný – rozmazaný, tmavý a se spoustou ‚duchů‘. Navíc jsme na něj aplikovali difúzní filtr, aby vypadal ještě hůře. Chtěli jsme, aby byl obraz v těchto scénách co možná nejméně detailní.“

Bob Crane

Robert Edward Crane se narodil 13. července 1928 ve Waterbury. V mládí projevoval velký hudební talent a jeho vytouženým cílem se stala kariéra bubeníka. V šestnácti letech začal bubnovat v Connecticut Symphony Orchestra, odkud byl však po dvou letech vyloučen za „šaškování během Bachovy fugy“.

V roce 1949 se oženil se svou láskou ze střední školy Annou Terzian a z jejich manželství vzešly tři děti.

Svou mediální kariéru začal Crane v rádiu. Po úspěšných začátcích dostal nabídku, aby se přestěhoval do Los Angeles a moderoval ranní show na stanici KNX. Zde si brzy vysloužil přezdívku „Král losangeleských rádiových vln“. Jeho pořad si získal prvotřídní renomé a v průběhu času se v něm objevily jako hosté hvězdy formátu Marilyn Monroe, Franka Sinatry nebo Boba Hopea.

Crane měl však vyšší ambice a usiloval o kariéru herce. Zastupoval Johnnyho Carsona v seriálu Who Do You Trust? (avšak odmítnul nabídku stát se jeho nástupcem) a hrál v televizních pořadech jako Twilight Zone, Alfred Hitchcock Presents a General Electric Theater. Když se v jeho rádiovém vysílání objevil jako host Carl Reiner, Crane jej přesvědčil, aby si mohl zahrát v jedné epizodě The Dick Van Dyke Show. V tomto seriálu si jej pak všimla Donna Reed a nabídla mu roli doktora Dave Kelseyho v The Donna Reed Show. Crane roli přijal a v seriálu hrál dva roky. Objevil se také v menších rolích v dramatech Return to Peyton Place a Man-Trap.

V roce 1965 byla Craneovi nabídnuta hlavní role v pilotním filmu k seriálu Hogan’s Heroes, který pojednával o spojencích, vězněných v německém zajateckém táboře. Role ironického plukovníka Roberta Hogana padla Craneovi jako ulitá a seriál se stal hitem sezóny. Prvotní kontroverzní pocity, zda je válečná tématika vhodná pro sitcom, se brzy rozplynuly a natáčení pokračovalo po šest sezón. V letech 1966 a 1967 byl Crane za své herecké výkony dvakrát nominován na cenu Emmy. V tomto období se také blíže seznámil s Patricií Olsen, která v seriálu ztvárnila Hildu. To vyústilo až v rozvod s jeho ženou, se kterou žil dvacet let. S Patricií se oženil přímo v natáčecím studiu v roce 1970, o rok později se jim narodil syn Scott.

Poté, co byl seriál Hogan’s Heroes v roce 1971 zrušen, se Crane objevil ve filmech Superdad (1974) a Gus (1976) z produkce studia Disney a zahrál si spoustu epizodních rolí v seriálech jako Police Woman, Ellery Queen, Quincy a The Love Boat. V roce 1975 měl na televizním kanálu NBC vlastní pořad The Bob Crane Show, ale po třech měsících byl zrušen.

V roce 1973 Crane zakoupil práva na divadelní hru Beginner’s Luck. S představením, které sám zrežíroval a zároveň v něm ztvárnil hlavní roli, pak navštívil mnohá divadla v Kalifornii, Texasu, na Havaji a v Arizoně. Návštěva města Scottsdale v posledním ze jmenovaných států se mu však stala osudnou. Ráno 29. června 1978 byl Crane zavražděn ve svém hotelovém apartmá. Ve spánku byl ubit tupým předmětem a uškrcen elektrickým kabelem. V okamžiku jeho smrti mu bylo 49 let.

Během vyšetřování okolností vraždy vyšlo najevo, že Crane žil přinejmenším zvláštním způsobem života. Jeho pokoj byl plný zařízení pro fotografický a filmový záznam. Nahrávky a fotografie dokumentovaly bezpočet Craneových sexuálních eskapád, které během svých cest podniknul. Crane si vedl podrobný deník s fotografiemi a upravoval své domácí pornografické videozáznamy tak, aby se prolínaly se záběry z jeho sitcomů. Jak se později ukázalo, některé ženy o přítomnosti kamery věděly. Některé však nikoliv.

Policie se zaměřila na Craneova přítele Johna Carpentera, který Cranea při jeho sexuálních dobrodružstvích často doprovázel. Když se pohyboval v Craneově blízkosti, získal přístup k ženám, které jeho slavný přítel přitahoval. Carpenter také zajistil veškerou natáčecí techniku.

Carpenter trval na své nevině a státní zástupce nezískal dostatek důkazů pro obžalobu. V roce 1992 byl na základě nově nalezeného důkazu Carpenter zadržen a postaven před arizonský soud. Většina důkazů se však v průběhu času poztrácela a Carpenter byl shledán vinným. V roce 1998 pak ve svých 70 letech zemřel.

Od té doby pokračují debaty o tom, kdo byl ve skutečnosti Craneovým vrahem. Existuje spousta internetových stránek, na kterých probíhá denně diskuse k tomuto tématu. Někteří lidé jsou přesvědčeni o Carpenterově vině, zatímco jiní předkládají odlišné teorie a podezřívají z vraždy jiné osoby. Craneovo záhadné úmrtí však nebylo nikdy objasněno a případ si i nadále uchovává své velké tajemství.